Afghánský chrt
Jaký je?
Afgánský chrt je důstojný, chová se doslova vznešeně. K cizím je většinou zdrženlivý. Díky své samostatné povaze se nehodí pro každého. Je to pes pro toho, kdo jej přijme jako rovnocenného partnera a bude jeho nezávislou povahu tolerovat. Neměl by si ho pořizovat člověk, který od svého psa očekává bezvýhradnou poslušnost a lehkou cvičitelnost. Ke své rodině přilne, ale nepotřebuje neustálou pozornost svého pána.
Afgán pomalu dospívá a plně psychicky a fyzicky dozraje až kolem třetího roku věku. Při výchově je důležitá hravá forma a udržení nervů na uzdě. Vyžaduje citlivý, vlídný a shovívavý přístup. Přísná výchova fyzickými tresty vede ke ztrátě přátelského vztahu a důvěry mezi psem a jeho majitelem. Při troše trpělivosti je afgán schopen naučit se základní poslušnosti, ačkoli ne se stoprocentním plněním požadovaných úkonů, na to je příliš hrdý. Snažit se změnit přirozené vlastnosti a chování afgána je jako zlomit jeho duši. Proto – nevyhovuje-li vám jeho povaha a neshledáváte-li jeho vlastnosti a chování jako přijatelné, neměli byste si afgánského chrta pořizovat. Právě nezávislost a samostatnost, tedy špatná ovladatelnost psa, přivodila názor veřejnosti, že afgánský chrt je hloupý. On je však chytrý až příliš. Někdy je vyloženě vychytralý a sám se naučí věci, které jsou mu ku prospěchu – poslouchá tehdy, považuje-li “žádost” svého pána vlastně i za své vlastní “přání”.
Náročný je nejen na výchovu, ale také na pohyb. Pustit ho venku z vodítka je opravdu zkouškou Vaší trpělivosti, odvahy a nervů, protože afgán většinou přijde až tehdy, kdy sám uzná, že ho už běhání “nebaví”. Miluje volný pohyb a měli byste mu jej z uvedeného důvodu alespoň občas dopřát. Proto vyhledávejte oplocené pozemky, kde budete moci bez obav svého psa pustit. Také dostihy či coursing (pronásledování návnady v přirozených podmínkách) jsou vhodnou alternativou k vybití přebytečné energie.
Nyní se afgánští chrti obvykle dělí na dostihové a výstavní jedince. Pro jejich dlouhou srst je velmi náročné zkombinovat výstavní i závodní kariéru. Mohou žít ve městě i na vesnici. Bydlet by však měli s vámi v bytě. Ubytování venku se nedoporučuje, zejména pro jeho srst, která se velmi špatně za těchto podmínek udržuje. Nepřítelem srsti je vlhko a tomu se při ubytování psa venku nevyhnete. Druhým podstatným důvodem, proč psa nenechávat dlouhodobě venku, je fakt, že potřebuje být velmi často v kontaktu s člověkem. Doma dokáže dlouhé hodiny klidně ležet a nedávat najevo svou potřebu pohybu. Miluje polehávání na vyvýšených místech.
Péče o srst není snadná. U štěňat je vhodné ji pročesávat obden, aby si na česání zvykla. Nejnáročnější období na udržení srsti je období výměny štěněčí srsti za „dospěláckou“, což je doba od cca jednoho roku věku afgána, do přibližně 2 let jeho věku. To srst velmi rychle plstnatí. Avšak veškerá námaha se vyplatí, neboť u dospělého psa, kdy již srst bude krásně dlouhá, je péče o ni paradoxně podstatně menší. Koupání afgána, coby dostihového psa či domácího mazlíčka, se běžně doporučuje jednou za 3 - 4 týdny, za použití pokud možno co nejkvalitnějších šampónů a kondicionérů určených pro snadnější rozčesávání dlouhé hedvábné srsti. Pokud však psa čeká výstavní kariéra, je údržba srsti podstatně náročnější. Koupání v takovém případě probíhá zpravidla jednou za 7 – 14 dní, nikdy ne později, a češe se pouze za mokra.
Historie
Současný afgánský chrt, jak ho známe dnes, se již částečně liší od psa původního, žijícího v Afghánistánu. Ve své domovině tito psi nebyli chováni pro krásu, ale zejména k lovení volně žijící zvěře, kterou byli schopni štvát i několik hodin. Z výše uvedeného vyplývá, že se jednalo o velmi samostatné psy. V literatuře je taktéž zmiňováno, že afgáni byli užíváni k hlídání stád. Afgánští chrti byli nazýváni ve své domovině „Thasi“. V horách se vyskytoval thasi mohutnější a bohatěji osrstěný, na širých náhorních planinách vysokonohý a méně osrstěný.
Historie moderního afgánského chrta začala postupně jednotlivými importy ze země původu do Anglie, již koncem 19. stol. Legendárním psem se stal Zardin, kterého přivezl r. 1907 kapitán John Barff. Světle zbarvený pes s černou maskou zřejmě pocházel z Persie. Podle něho vznikl první standard plemene. Následně se začaly křížit dva typy afgánů – pouštní typ a horský, který byl více osrstěný, nazývaný také „Ghazni“.
Moderní typ afgána se od původního liší, a to hlavně množstvím srsti, na kterou se chovatelé zaměřili. Mění se i konstitučně, jiné jsou požadavky chovatelů např. na výšku i různé exteriérové znaky. Tak se například liší afgáni „staršího typu“ se solidnějšími kostrami od dnešních, elegantnějších psů. Taktéž na využití afgána je kladen jiný nárok. Z úlohy loveckého psa se stává atraktivním společníkem se samostatnou povahou vyplývající právě z jeho původního určení.